Stručný historický vývoj

Zvířecí kůže je i v současné době stále základní surovinou pro výrobu usní a kožešin, přestože textilní a chemická výroba vyvinula celou řadu technologií, které věrně napodobují usně i kožešiny a v poslední době mají i velmi podobné mechanicko-fyzikální vlastnosti.

Kůže chrání tělo zvířat před vnějšími vlivy a udržuje jejich tělesnou teplotu. Pro tyto cenné vlastnosti začal pračlověk používat kožek zvířat jako primitivní oděv. Postupem času zjistil, že neopracovaná kožka podléhá zkáze (záhy po stažení vysychá, tvrdne křehne) a začal ji zpočátku velmi primitivními způsoby upravovat dřením o kámen, o kůru stromů, zpracovával ji žvýkáním apod. Primitivními způsoby se snažil o konzervování, zlepšování vláčnosti a trvanlivosti. Člověk se naučil zpracované kožešiny sešívat a tím vznikly první kožešinové oděvy.

Kde a kým bylo vynalezeno vydělávání kůží, není známo, avšak historické objevy prokázaly, že všechny národy od pradávných dob znaly upravování, vydělávání a barvení usní. „Nejstarším způsobem vyčiňování kůží, o němž je v historických pramenech zmínka, je vyčiňování tukem, které bylo pravděpodobně kombinováno s vyčiňováním kouřem. Němci dodnes nazývají kožešiny Rauchware a také Kirkizové a Kalmyci dosud tak svoje kožešiny upravují.“[1] O vyčiňování kůží tukem se zmiňuje již Homér (800 let p.n.l.) v Illiadě. Prameny z období 800 - 500 let p.n.l, pokud je zmínka o kůžích, označují tyto za výrobky orientálního původu. Nejstarší věcné památky byly objeveny při archeologických výzkumech Egypta (3000 let p.n.l.), ale je historicky prokázáno, že již v těch dobách dosahovalo zpracování kůží v asijských zemích daleko vyšší dokonalosti. Dobrá pověst kožešinových produktů z Indie, Číny a Persie se tradovala ještě ve středověku. V období 500 - 300 let p.n.l. bylo koželužství provozováno ve velkém měřítku v bohatých řeckých městech, kde „pracovními silami byli otroci. V té době všechna řemeslná a ruční práce byla považována za nedůstojnou svobodného občana a proto se netěšily oblibě ani špinavé a páchnoucí koželužské dílny.“[1]

Vydělávání kůží bylo ovšem velmi opovrhovaným řemeslem i v éře Starých Židů, jak je možné se dočíst v talmudu. V dobách římských se výrobou zabývali výhradně řemeslníci, kteří již byli rozděleni podle oborů - koželuzi, kožišníci, barvíři usní. V té době již vzkvétá výkup sbíraných kůží (býčích, oslích, divokých zvířat kozinek, skopovic). Kůže se nevykupovaly pouze na římském venkově, ale byla to důležitá surovina při obchodování s koloniemi, jako Sicilie, Malá Asie, Germánie i Británie. Země středoevropské s Británií byly v té době obývány národy barbarskými, proto se nezachovaly žádné památky ani zprávy o způsobu zpracování kůží u našich tehdejších předků. „Zpracování koží znali tito národové dozajista také, neboť Římané, kteří pronikli do těchto krajů zaznamenali, že se odívali do chlupatých kůží zvěře divoké i krotké, což v té době, kdy kulturní národy středoevropské nosily již výhradně oděvy z tkaných látek, bylo považováno za znak barbarství. Zpracování kůží na hotový výrobek bylo zaměstnáním domáckým. Každý lovec i rolník vyráběl doma usně pro svou potřebu. Tento stav výroby zachoval se v krajinách středoevropských až do středověku.“[1] Přestože v 6. až l0. století nabývalo i zpracování kůží většího rozmachu, ke specializaci nedochází a tak nadaní nevolníci v panských dvorech, či v podhradí se sice již začínají zabývat převážně jedním druhem výroby, ale např. výrobce bot „zpracoval od surové kůže počínaje po hotový výrobek vše sám.“[1]

Další vývoj měst po l0. století znamenal též rozvoj obchodu a řemesel. S tím rostla i moc vznikajících cechů, které se v době krize bránily zvyšování výroby a stanovovaly např. limity na zpracování počtu kůží v jednotlivých dílnách, zakazovaly reklamu, měnit výrobní postupy, odpíraly udělovat nová živnostenská povolení a tak se většina tovaryšů stává zaměstnanci po celý život bez naděje na své osamostatnění. A tak až konec 17. století umožňuje vznik manufaktur, protože stát má stále větší potřebu peněz a hledá způsoby jak je získat mimo jiné i tím, že podporuje vývoj svobodné výroby, která by snesla i vyšší daňové zatížení. V českých zemích vznikly však první koželužské manufaktury až koncem 18. století. S rozmachem dopravy se vytrácí lokální význam trhu, nahrazení ruční práce strojovou se zmechanizováním výroby znamená přechod od manufakturní výroby k výrobě tovární. V kožedělné a jirchářské výrobě a v kožešnictví však dochází ke kardinálním změnám až ke konci 19. století, kde novinky v používání zámořských třísliv (zejména quebrachového dřeva), výroba tříselných výtažků a vynález chromočiněných technologií (vhodných pro určité usně) znamená značný pokrok. Vynález chromočinění např. zkrátil výrobní dobu z několika měsíců na několik dní. Kromě zkrácení doby dochází k objevům nových, anilínových barviv, začínají se používat emulze, různé laky, konečné úpravy... S tím související rozvoj strojového parku a česká dovednost, pozvedly průmyslovou výrobu na velmi vysokou úroveň.

Nedostatek finančního kapitálu, nízké ambice, neschopnost vyrovnat se s novými podmínkami, nedostatek morálky a absence etických zásad managementu po roce 1989 měl za následek ukončení velkovýroby v kožedělném průmyslu. Unáhlené a neuvážené opouštění východních trhů zákonitě přineslo další úbytek financí, což v konečném důsledku znamenalo krach takových gigantů a značek jako byly Kara (výroba kožešin), Kozak (výroba kožené galanterie) a dalších, a prakticky úpadek všech tuzemských koželužen. V návaznosti na to dochází k prudkému zvyšování nezaměstnanosti v příslušných regionech.

Rozpad těchto podniků na menší celky, většinou na s.r.o. sice znamená pro spotřebitele pestřejší sortiment, ale žádaný efekt, t.j. snížení cen, se nedostavil, protože až neúměrně vzrostl podíl ruční práce. Rovněž naděje a dobrozdání ekologů se ukazují jako liché. Počet obyvatel neubývá a pokud bude nutné živit stále vyšší počet lidí na této planetě, je jasné, že i nároky na množství potravin budou vyšší. Z pohledu zvířat je zcela jedno na kterém místě této planety budou fungovat jatka i nadále.

Vývojem kultury člověka byly kožešina a kůže nahrazeny tkaninou a později pletenými výrobky a svůj prvotní účel si ponechaly jen u severních národů, kde je jejich použití ještě stále nezbytné. V době, kdy každoročně zeměkoule ztrácí desítky živočišných a rostlinných druhů je to určitá naděje pro zachování celé šíře a rozmanitosti života na této planetě. Vyžaduje to však daleko ekonomičtější a ekologičtější přístup ve všech sférách lidského bytí. Ochrana zvířat, často proklamovaná jako hlavní cíl ekologických snažení, není samo-spasitelným jednoduchým receptem na záchranu života. V samotném ohrožení již je totiž i člověk, který si stále ještě neuvědomuje, že neekonomickým nevyužíváním druhotných surovin připravuje sobě i svým potomkům do budoucna celou řadu nesmírných, ba často neřešitelných problémů.